Nejsem politik, ani ekonom a ani vědma. Jsem jen člověk s obyčejným selským rozumem. Ten je podle mého názoru leckdy lepší jak složité ekonomické analýzy a politické rozbory.
Často si kladu otázku (a zajisté nejen já) jak je možné, že ve středu Evropy může být takový šlendrián jako v naší republice.
Jak vůbec může vzniknout místo ombudsmana  Českých drah, který bere statisíce a za to se dloube v nose.., jak může stát výstavba dálnic o polovinu víc jak jinde.., jak je možné, že dálnice se staví tam, kde to provoz nevyžaduje (viz. srovnání např. s německými pravidly na stavbu dálnic).., jak si vůbec mohou poslanci zcela vážně navrhovat tzv. superplat,  ve výši 200 až 230 tisíc korun.. Jak je možné, že některá firma může získat bez soutěže státní zakázku za 85 milionů a navíc si ještě místo této částky vyfakturovat 766 milionů (viz. aféra ProMoPro).. Podobných otázek je během každého měsíce bezpočet. Potřebuji víc než selský rozum, abych přišel na to, že je něco špatně?
Jen zaslepený člověk nemůže vidět provázanost byznysu s politikou. Kde to začíná? Podle mne již na tom prvém stupínku – v městech a obcích. Již tam mají radní své kmotry, tam se přizpůsobují veřejné zakázky tak, aby to vyhrála jen jedna konkrétní firma. Tam se formují vlivní lidé, kteří jsou po té vystřelováni do vyšší politiky.
Co na to občané? Ti mohou jen bezmocně přihlížet. Nebo se pletu? V minulých volbách si lid český vzal za svou stokrát obemílanou pravdu, že v den voleb rozhoduje každý o své budoucnosti. Stala se nevídaná věc -  volič začal křížkovat. Křížkováním se profláknuté persony dostali leckdy mimo hru. Ještě něčím však byly minulé volby zajímavé – lidé zhnuseni praktikami známých politických stran, volili strany nové, od kterých čekali změnu.
Povedlo se! Voliče ovládla euforie, tisk psal o budoucnosti v superlativech, v hospodách u piva zavládlo nadšení – „Jak jsme to těm nahoře natřeli“ a kmotři se na chvíli stáhli.
Jenomže ve hře jsou peníze. Moc peněz. Navíc žijeme v době, kdy názory tvoří média. A tak ještě než skončilo bujaré oslavování toho, jak pravda a láska zase zvítězila nad lží a nenávistí, začaly vyplouvat na povrch aféry parlamentních stran, soudy vynášejí rozsudky o omluvách a kompenzacích za umístění pravdivých cedulí na dálnicích a lid najednou také poznává, že jejich idoly možná nejsou tak neposkvrněně čistí jak si mysleli. Arogance mocných a jejich sebestřednost znovu přináší excesy jako zatloukání věcí víc než zjevných – viz. např. nepřiznání opisu diplomové práce..
Do toho nutnost šetření, zjišťujeme, že na důchodovou reformu je už 5 minut po dvanácté, pokladna prázdná a ideje jsou taky kdoví kde. Začíná se škrtat, všude – tedy všude dole, nahoře, jak jsem psal na začátku, se zas rozdává. Škrty jsou nekoncepční, leckdy pravá ruka neví, co dělá levá. Jak by taky věděla, když je vláda rozhádaná.
Tento stav je živnou půdou pro odborářské bossy, kteří, ač berou rovněž platy, za které by se nemusel stydět málokterý politik, burcují dělný lid. Čekám jen, kdy za této situace zavlaje nad námi prapor nějaké nové extrémistické partaje. Situace je pro to víc než příhodná.

Jsem skeptik? Ale kdež. Já přes to všechno věřím, že z toho kvasu přece jen uzraje to správné víno. Jen nevím kdy a jak. Snad se toho taky dožiju.

Někdy stačí zaměnit v textu jedno slůvko a celé to dostane úplně jiný smysl..

Is this the second life
Is this just fantasy
Caught in a landslide
No escape from reality
Open your eyes
Look up to the skies and see
I’m just a poor boy,I need no sympathy
Because I’m easy come,easy go,
A little high,little low,
Anyway the wind blows,doesn’t really matter to me,
To me

Autobusem cestuji denně.  I teď jsem v autobusu. Jedu bez tlačenic, nic nikam nestrkám a ani mi není nic nikam strkáno :D.  Dokonce mohu v klidu psát na notebooku.

Stejně je v autobusu občas zajímavé pozorovat lidi kolem sebe. Někdo jen tak sedí, nezúčastněně kouká z okna, možná myslí na manželku nebo milenku, jiný stojí nad prsatou kráskou a kouká jí do výstřihu naopak velice zúčastněně, další má na uších sluchátka, zavřené oči a je evidentně mimo. Jsme skupina lidí, co se sešla na jednom místě, lidí, co jsou spolu zavřeni uvnitř té plechové skříně, která s nimi kodrcá nebo uhání, jak kdy.. Vzorek lidstva, s kterými jsem zrovna v tuto chvíli mimo okolní svět, jenž se míhá za sklem autobusu.
Někdy se svými spolucestujícími hraju jednu hru, aniž o tom vědí. Představím si, že jsme všichni místo v autobusu třeba v letadle a z řidiče je pilot. Pilot, který jako jediný ví, že se stala vážná závada v zásobování motoru palivem, a že způsobí za chvíli náš pád do oceánu pod námi. Nebojte se, přežijeme. Jen chci, abychom byli spolu na pustém ostrově.

Ptáte se proč? Protože pak si říkám, jak by se každý z cestujících zachoval, jaké by se udělaly skupinky nebo páry, kdo by byl vůdce, kdo rebel, kdo posera, kdo z nich by byl doktor a kdo zločinec. Kdo by se do koho zamiloval, kdo koho nenáviděl.
Myslíte, že se to nedá odhadnout? Podle mne občas ano a občas ne. Já vím, že se to nikdy nedozvím, ale záleží na tom? No zkuste si to někdy sami, takhle utéct do svých představ, kouknout po svých spolucestujících a otypovat je a nezapomeňte taky sami sobě přidělit nějakou roli. Když nic jiného, tak vám aspoň cesta rychleji uteče.
Secondlife je taky o představách a třeba i o snech, jenomže tam nesní jeden člověk, tam si takhle hraje víc lidí. Každý z nás vdechuje tomu svému pajdulákovi nebo pajdulajdě otisk svého „já“, ať chceme nebo ne. To naše „já“ může být i někde hluboko zasunuté, v RL ho vůbec nemusíme vytahovat na světlo světa, jen si tam v nás spí, aby se v SL probudilo. Hrajeme si, ale stále jsme to my, jedna z našich podob. Jen jsou rozdíly v tom, jak hluboko každý do svého nitra pro to své „já“ sáhne a jaké vytáhne.
Můžeme mít v Slku tělo Spatrakuse, jeho vytrénovanou postavu, pevný štít i rychlý meč, ale když promluvíme, respektive když napíšeme pár vět do chatu, tak komunikujeme, reagujeme na něčí slova a naše reakce o nás vypovídá. Chat nejsou jen slova, ale i myšlenky, které formulujeme my. Myslím, že ten kdo je uvnitř v sobě slaboch, tak že mne bude v Slku jen obtížně přesvědčovat o opaku.
Jenže já asi o tom moc přemýšlím. Možná nějaká slečna ráda podlehne svodu silných paží, bicepsů a divoké hřívě na hlavě statného bojovníka. Jen přivře oči za svým počítačem, zažene hlubší myšlenky a nechá se vtáhnout do svého snění
Autobusem to škublo, jak řidič zastavil na zastávce. Jsem už na půli cesty domů. Napadá mne legrační představa. Naše jízda autobusem je nahrávaná do televizního pořadu skrytá kamera. Řidič o tom ví. Je to dokonce člen televizního štábu. Na zastávce říká: „Je polovina cesty na konečnou. Aby to bylo spravedlivé, tak ti, co sedí u okna, si prohodí místo se svým sousedem. Každý tak bude sedět aspoň chvíli u okna. Není to místenkový autobus a my teď máme nově nařízeno dál nejet, dokud si nevyměníte místa.“ Nejdřív nikdo nereaguje, někdo se zasměje, ale řidič trvá na svém. Nastává zmatek, lidi vstávají, je tlačenice v uličce..
No, radši tu představu zaženu a vrátím se zpátky v myšlenkách do  second life.

Fanda Ryba, jednou psal o své představě, jak: „..vstávají ‘mrtvoly z hrobů‘…jak ožívají avataři těch, kteří ze SL odešli…a jak tam bloudí a hledají místa dávno neexistující…a vyptávají se po neznámých jménech… ale to není moc poetické…to je spíš už horor“ Je to opravdu trochu horor, ale na druhou stranu by bylo fajn vidět zase někoho, kdo už dávno do SL nechodí nebo nemůže chodit. Nebo se vrátit na stará místa, které už neexistují. Jednou to určitě půjde. Sice ne tak úplně jak píše Fanda, ale aspoň přehrát to, co bylo. Zvolíme si datum a čas a pustíme si Slko, to co jsme dělali, ze záznamu. Je to asi jen otázka paměťové kapacity. Pak si to přehrajeme jak film. Třeba když bude nějaké výročí. Škoda, že to už nejde nyní. V těchto dnech jsou to totiž dva roky, co jsem se seznámil s mojí SL přítelkyní, Michaelou. Bylo to ve Fabrice, já měl lag a viděl jsem jí nikoliv na parketu, kde tancovala, ale o kus dál, naproti mě (já seděl na sedačce) a ještě k tomu byla obráceně, nestála na zemi jako ostatní, kdepak.., vznášela se ve vzduchu, hlavou dolů :d
No, neoslovte ji :))
A vidíte, jsme spolu v SL už dva roky Co může takový lag způsobit.
Dva roky.., říká se, že měsíc v Slku je jak rok v RL. Tak to teď táhneme dvacítku..
Díky za všechno Miško!

Za chvíli už budu doma, autobus tiše klouže po silnici z kopce, pod námi dole pulzuje město.., Letadlo přistává, runway se blíží.., myslím, že neztroskotáme
Je nejvyšší čas ukončit tohle rozjímání, zavřít notebook a vrátit se do reality. Dík všem, co to dočetli až sem

Dneska to bylo o představách, ale to je tím autobusem, jinak jsem realista

Taky se vám stává, že se občas vaše myšlenky zatoulají, někam mimo, a vy nevnímáte svět kolem sebe? Mě občas ano. Třeba když jedu autobusem domů z práce. Sotva se autobus rozjede, přestanu si všímat věcí okolo a začnu uvažovat o všem možném. Někdy to jsou opravdu věci, no posuďte sami:

Černá a bílá, světlo a tma, život a smrt, pravda a lež, jednička a nula. Krajní protiklady. Všechno okolo nás je založeno na protikladech. Jak jdou za sebou, jak se navzájem prolínají, směšují. I když si to neuvědomujeme, je tomu tak. Nervové zakončení v našem mozku také přijímá jednoduché impulzy. Ty se pak vyhodnotí a vzniká děj. V tu chvíli nad tím nepřemýšlíme. Prostě to tak je. Kdybychom však šli na podstatu všeho okolo nás, tak zjistíme, že to jsou všechno protiklady, shluk protikladů. Myslíte, že je to složité? Není! To jen my lidé nedokážeme jednoduše vyhodnocovat jednoduché věci. Vlastně dokážeme. Dvojková soustava. Tak tomu říkáme. Na ní je založen vesmír a to co je kolem nás. Jednička a nula, zapnuto a vypnuto,  ale i třeba pravda a lež..

Jenže, ruku na srdce, kolik lidí z nás se chce zaobírat dvojkovou soustavou? Kolik lidí z nás je také ochotno připustit, že někde daleko od nás, na místě vzdáleném miliony světelných let, tomu může být jinak? Kdo uvěří tomu, že někde existuje Něco, které je třeba schopné hledět na vše kolem sebe optikou protikladů, rozložit to do své „dvojkové soustavy“ a tak přijít na podstatu všeho s čím se setká?
My, lidé, jsme jak mravenci z mraveniště v lese u Horní Dolní. Ti také nemají a nemůžou mít představu o tom, co je moře, k čemu jsou silnice, že existují státy, světadíly a planety. Mají svůj mikrosvět, z kterého se nevymaní.
Zkusme aspoň na malý okamžik připustit, že náš vesmír může být pro Něco jen takové malé mraveniště. Zkusme být na chvíli méně sebestřední a přiznat, že všechny naše představy, teorie a zákony jsou na draka, protože může být Něco, jehož svět je mnohem a mnohem větší a platí v něm jiná pravidla…
Vraťme se teď k myšlence, že to Něco existuje, a že dokáže rozložit vše kolem sebe a zase složit. Pro srovnání nám postačí obyčejný počítač, který pracuje podobně. Za vším, co na obrazovce vidíme, jsou nuly a jedničky, jejich uspořádání pak prográmky převedou do podoby, která se nám zobrazuje. V počítači dokážeme kopírovat, přenášet, ovládat a dělat další psí kusy.
Představit si, že je Něco, které to dokáže i mimo počítačový svět není zas tak těžké. Šílenější je představa, že by dokázalo to Něco vdechnout do vytvořené věci vědomí. Při této představě náš mozek hned zbystří a namítne – To přece dokáže jen Bůh, vdechnout věci život.
Odmítáme tomu uvěřit. Přitom však mnozí z nás věří v existenci Něčeho, co je nad naše chápání. Jenže když dojde na lámání chleba – nevěříme, právě protože to nedokážeme pochopit.
Jako zrovna nedávno:
Mám kamarádku a kamaráda. Jejich jména nejsou tak důležitá. Budu jim říkat třeba Jan a Jana. Ti dva se navzájem v reálném světě neznali. Jednou jsem se procházel romantickým simem, kterých je v SL bezpočet, když jsem zahlédl ty dva, jak se tam spolu objímají.  Za týden jsem Janu potkal v RL. Hned jak mne viděla, začala se mi svěřovat s tím, že se seznámila na jedné párty s báječným klukem, a jak správně tušíte, oním báječným klukem byl Jan. Poprvé se seznámili právě ten den, kdy jsem je viděl spolu v SL. Na tom by nebylo nic tak divného. Divné je to, že v té době být v SL prostě nemohli. Oba dva se totiž do SL přihlašují ze svých počítačů doma, a když jsem je viděl spolu, tak už byli oba sice spolu, ale v RL na párty. Jak je tedy možné, že jejich avataři byli online?
Čím to? Že bych je neviděl dobře? Je pravda, že jsem na ně moc nezoomoval, ale mám jiné vysvětlení. Ti avíci si totiž začali dělat sami co chtějí!
A co když se to děje častěji? Představte si, že vypnete PC, jdete spát, ale váš avík si řekne, že ještě skočí navštívit svého souseda popovídat si s ním, o tom, jak ho štvete tím, že chodíte brzo spát

Že tomu nevěříte?
Já taky ne. Jsem jen nedokonalý člověk – tohle pochopit nedovedu, tak nevěřím.
Možná bych měl. Ne, určitě bych měl. Třeba tu Něco experimentuje s novou formou života.. Života, který tu bude po nás..

Právě mi dojel autobus domů. Končím se svými představami a vystupuju z autobusu. Hned jak budu u počítače, přihlásím se do SL a napišu své SL přítelkyni toto:

“Milá Kelvinko, už vím, jak je možné, že v době, kdy jsem Ti říkal, že budu v RL mít zrovna výstup na Kilimandžáro, jsi mne viděla v Slku v Bohemce se objímat a líbat pod stromem s tou avatarkou, kterou tak nesnášíš. To jsem totiž nebyl já, to bylo Něco.. Podrobně Ti to však vysvětlím až budeš online.  TVůj svatoušek Celsius”

A je to..
Na tváři se mi objevil blažený úsměv, zrovna když se za mnou zavřely dveře autobusu.. :)))
Taky jezdíte autobusem? Že ne? Měli byste, protože tam přicházejí ty správné myšlenky a nápady.

A Merlin sleduje, skrz hledí své přílby,
jak dovádivé víly,
zvou k tanci mámivě proradnému.
A jak polapen je jeho pacholek,
jenž opit svůdnou taškařicí,
si chce s nimi užít cos nadpozemsky krásného.

Avšak ten,
na něhož jsou pasti víl nalíčeny,
mladý trubadůr,
jinde - pod goticky lomeným oknem tajúplné krásky,
svoje snivé verše pěje,
zatímco ta kráska nahoře,
v náručí vlka divokého
svůj chtíč bez zábrany
odevzdává šelmě..

A vlk tam,
nedbajíc na pohádku,
s Karkulkou se míjí.

A na kříž je přibita kráva.
A vepř nad hlavami mává křídly.
A zlořád tu vládne.
A mnozí vzývají ďábla.

A ty chceš zlatou rybku,
chceš si tady taky splnit svoje přání..

A pak Tě někdo vtáhne na dno oceánu.
Tvorů je zde bezpočet,
jen zlatá rybka tu nikde není.

A Ty naprosto přesně víš,
že buď Poseidon rybku neušetřil,
nebo jí přejela tramvaj č. 22.

A najednou, znenadání,
uvidíš šedivou smrtku.
Jde k tobě a říká:
“Jak se máme pane?”
A Ty jí spanile obejmeš a odpovíš:
“Díky za optání, máme se rolničkově.”
A jdete spolu, abyste se zítra znova sešli.

A ona se tě pak,
v podobě meziplanetárního robota, zase znovu zeptá:
“Jak se máme pane?”
A ty jí odvětíš:
“Jakýpak pane? Jsem Karkulka.. copak nevidíš??”
A už spolu zůstanete navždy..
A jestli né navždy, tak aspoň na týden

Dneska je setkání Slovakie. Ne to je nepřesné. Dneska se setkají lidé ze Slovakie. Myslím, že podobná setkání nejsou o tom, jak který sim vypadal, ale o tom, jaká se v něm vytvořila parta lidí. A lidé ze Slovakie – jaj,  většina mých přátel právě Slovakií prošla.
Cením si moc toho, že jsem je poznal. Počátky byly ještě před Valutou. Vzpomínáte? Jarek a Patrik rozdávali pozemky, každý si tam mohl zadarmo, na malém plácku vytvořit něco svého. Mnoho z nás tam prožilo své začátky v SL. Maximum primů na pozemku bylo myslím 56 – a co z toho někteří dokázali udělat! Dalo by se polemizovat o tom, zda tím, že lidé něco dostali zadarmo, je nepostrčilo jiným směrem než by mělo, ale to teď nechci rozvádět.
Každopádně se Jarek, ač byl, jaký byl, zasloužil o to, že jsem ve svých začátcích měl právě zde spoustu přátel. Pak přišla Valuta a lidé přešli tam. Vzpomínám si na Nezbedu se svojí kapličkou a odpůstky, na Ignora a Kejtie - s jejich domem, s prosklenou otvírací střechou, na Mici, s jezírkem u svého japonského minidomečku, na hrocha mazlika Milanky a Pet, ale také především na Fandu, který zde se svojí kamarádkou založil počátek adopce dětí, na Corala.. Na vánoce, kdy jsme spolu s nejbližšími seděli v mém hradu Určitě jsem někoho nejmenoval, vzpomínky se ale vynořují a s nimi další avíci, kteří začali chodit už do pozdější přestavěné Valuty -  Klea, Riki – Klub Anděl, táborák, moje sestřička Kotý, nej kamarádka Kate, Sol, pak divadlo, kterému Rad s Tristanem vdechli neopakovatelnou atmosféru. Stavitelky Milanka a Pat, Vera a Bal.. Vzpomínám také na svatbu Tirsora s Robinkou. Prostě měl jsem zde spoustu vzpomínek, nejen proto, že jsem tu měl okolo sebe spoustu přátel, včetně mé bývalé Sl manželky, ale také protože jsem zde prožil kus svého Sl života. Často na to rád vzpomínám.
Pak přišla Slovakie, a už vůbec nezáleželo na tom (aspoň mně), zda tam bude někde v oblacích závodní dráha, nebo ne. Chodil jsem do simu, kde jsem měl své přátele.
Přesunul se sem i klub CCaS, začaly vznikat i jiné aktivity. Měl jsem sice svůj domov někde jinde, ale pořád jsem bral Slovákii jako něco svého, jako něco kde se setkám s přáteli. Divadlo se vyprofilovalo a scházela se v něm parta lidí, mezi kterou jsem občas rád zavítal. V klubu Angel ve věži jsem strávil mnoho hodin.. Již zmíněnému CCaS  jsem dělal webovou stránku. Jaqui a její čajový stan byl často plný lidí, kteří k sobě měli blízko. Pak přišel druhý sraz lidí ze Slovakie a já začínal nabývat dojmu, že jedna epocha mého života v Slku končí. Proč? Protože jako vše mělo to celé dvě roviny.
Ta první, je to co jsem popsal, ta druhá je složitější.
Je v ní skutečnost, že nic není zadarmo, že není jednoduché ufinancovat celý sim. Sim byl nevýdělečný a přes všechnu snahu se nepodařilo udělat opak. Placení simu leželo na bedrech několika lidí. Děkuji jim za to, že do toho dali svoje peníze.
Na druhou stranu si myslím, že způsob jakým došlo k zániku Slovakie, byl šokující. V pozadí toho byly, dle mého názoru nesmyslné intriky, které nebyly fér. Mrzí mne, že ti co způsobili, že nebyla dána šance k důstojnému ukončení Slovakie, nemají ani dostatek sebereflexe, aby se omluvili. Tím nemyslím Patrika – ten byl při svojí povaze jen využit těmi, co tahali za pomyslné provázky. I v Rl jsou loutkovodiči :). Nakonec mi přišlo i Patrika líto.. Nechci to tu rozebírat, ani znovu otvírat, celé to bylo tenkrát probíráno v diskuzi na Ejlovo blogu. Víc se k tomu asi nedá říct..
Jen tu chci vysvětlit svojí neúčast na dnešní akci. Původně jsem chtěl přijít, ale když jsem si uvědomil, že tam budou mít hlavní slovo ti, co za tím podrazem stáli – asi bych se tam cítil nesvůj.
Rád se sejdu třeba s Tristanem, Radem, Jaqui, Kate, Kotý atd.., když třeba Tristan na chvíli oživí někde divadlo :), nebo i s jinými lidmi ke kterým mám blízko, ale dnes nepřijdu. Mám Slovakii, respektive ty krásné okamžiky ve svém srdci a děkuji za ně všem, co se na nich podíleli.
Toto je můj pohled na to vše.. chápu že někdo může mít jiný.. Navíc já jsem na některé věci asi moc akurátní, ale s tím nic nenadělám - je to ve mně ..
I tak přeji všem svým přátelům dneska dobrou zábavu..

Já teda nevím, jak to máte vy, ale já občas cítím, že se začíná blížit doba, kdy ve mně uzrává pocit, že zrovna teď někdy se musí něco stát, prostě něco musí přijít, a je jedno jestli se jedná o průšvih v práci nebo ve škole, jestli přichází smolnej den, nebo týden, někdy to je dokonce celej rok, ale i třeba i hezký okamžiky když se blíží, je to takový cyklus, který ve mně pulzuje, ano cykly, to je ono, žiju v cyklech, žijeme v cyklech, menstruačních, vyprazdňovacích, plnících, šťastných, smutných, veselých, mrtvých, orgasmických, hnusných i krásných, plodných i neplodných, brutálních i něžných.
Cykly…
Jsem tu zpátky

Tak zase jeden blog, který končí. Žádná tragedie, blogy vznikají a zanikají jako všechno tady.

Nebudu tu teď psát žádné srdceryvné věty, prostě čistě z osobních důvodů jsem se rozhodl tento blog ukončit.

Snad se vám tu někdy i líbilo

Na závěr nechám promluvit někoho, ke komu mám blízko - Dona Quijota:

“…Mé bláznovství mi odpusťte. Bylo, tuším, zábavné. Tomu, kdo mnoho bavil, odpustí se mnoho.”

Dlouho jsem tu nic nenapsal.
Říkal jsem si po srazu v Brně. Jenže se mi nějak těžko hledají slova. Přijde mi, že během týdne se přihodila spousta věcí.
Pár jen vyjmenuju:
Setkání v Brně, konec Slovákie v podobě jakou jsme ji znali, konec Angary..
Vším tím se prolíná jedna věc - vztahy mezi lidmi.
Předevčírem bylo u mne doma na zahradě osm lidí, kteří koncem Slovakie ztratili domov; nepíši to proto že by to byli nevítaní hosté. Naopak - jsem rád, že je tu mám - jsou to moji přátelé…
Diskuze ke Slovakii, divadlu se rozběhla u ejla v blogu - viz třeba: http://ejluv.blog.cz/0903/exile-part-i-where-one-dream-ends
Do toho IMka od několika avatarů, co se navzájem snad ani neznají, ale kteří se utápějí v bolesti či zklíčenosti, z důvodů zcela jiných, než je konec Slovakie.
Čas v SL běží rychleji než v RL, ale nyní už to není běh, ale sprint..

Na závěr citace Shakespeara ústy svého Hamleta:

Vymknuta ze svých kloubů doba šílí

Nedávno jsem si prohlížel fotky co nafotila moje SL sestřička Cottie. Má jich už z SL nafocených spousty. Koukněte třeba na tuhle (bohužel se mi zde nezobrazují teď náhledy, tak klikněte pls na textový odkaz): paráda co?
Více jejích fotek je zde: http://picasaweb.google.com/cottie.latte